Jordánsko 2019
Řešíme to všichni, život je strašně krátkej a svět je sakra velkej. Cestovat v mládí není problém, stačí zvednout palec u silnice, hodit spacák na záda a když nejsou peníze, tvářit se dostatečně beatnicky, mladicky nerozvážně a on už vás vždy někdo nakrmí i ubytuje. Tímto způsobem jsme s kámošem Čočkinem procestovali celou Evropu. Bylo po revoluci a já chtěl ochutnat slanost moře, vidět Eiffelovku i zkontrolovat šikmost věže v Pise.
Potom nás cestovky naučily lítat letadlem a my jsme začali vychytávat last minute za pár kaček. Najednou byl dostupnej jinej kontinent, stačilo vzít svůj cabine bag a Londýn, Johannesburg, Káhira, Rio, jakákoliv místa byla dostupná za pár hodin. Místo zvednutýho palce jsme začali zvedat kreditní kartu a díky aplikacím v mobilních telefonech se cestování stalo rutinou. Ten, kdo na sockách nedá několikrát do roka fotky hustýho tripu v horách, u moře, vodopádu, mezi mrakodrapy, v pralese, žije evidentně nudnej a prázdnej život. Moje generace začala žít život digitálních kolonizátorů. Sociální sítě jsou nenasytný žrouti líbivosti a generace mileniálů dala cestování nový rozměr, cestovat a především dobře u toho vypadat.
Přestali jsme cestovat, začali jsme vyklikávat destinace a někteří supercool tomu začali říkat travelhacking. Už nejde o to poznat zemi, jde o to, pořídit nejvíc cool selfíčko ze vzdálenýho místa za co nejmíň nákladů a odměnou nám jsou lajky a pozitivní komentáře. Aplikace zmenšily planetu na velikost tenisáku, se kterým si z nudy pohazujeme při smrtelně vyčerpávající práci v kavárně.
Pak přišel Covid. Museli jsme trávit čas sami se sebou a na cesty letadlem jsme už jen nostalgicky vzpomínali. Ikonická aplikace AirBnB i tak už zbytnělá, takže její osud byl v lockdownu jen urychlením kolapsu. Následné bankroty všemožných startupů na poskytování levných služeb a letenek jsou něčím, co dřív nebo později mělo nastat. Moji kamarádi museli zase smutně a osaměle šňupat parodii na kokain u sebe v obyváku, s vyprávěním divokých historek z výletů do střední ameriky.
V poslední době jsem se sám sebe ptal, kde jsou technaři se svýma obříma náklaďákama, kteří mě před lety fascinovali a živili moji touhu procestovat svět s rozestlanou postelí. Asi jsou, určitě jsou, jen ze svojí podstaty neživí sociální sítě. Nakonec i tuto subkulturu vykradl mainstrem a z obytných dodávek udělal kategorii na pinterestu – DIY Camper Van. Nenadávám na to, jen se nechci vzdát snu jen proto, že mainstream je rychlejší než moje možnosti. Není to ale tolik o možnostech, jako spíš o prioritách. Cestovat s vlastním ultimátním obytňákem po světě není totéž, jako vyrazit s obytňákem z půjčovny na čtrnáct dní po Chorvatsku.
S příchodem rodiny, tedy narozením naši dcery Babety vyvstalo několik otázek a ta zásadní byla, jak cestovat. Babeta je covidové dítě. Celé Veroniky těhotenství bylo v lockdownu a narození proběhlo v prvním covidovém létě, kdy byla společnost stále zachvácená panikou a nejistotou. Veronika už dříve vlastnila obytňák a na cestování v něm ráda vzpomínala, proto jsme začali počítat peníze a vyhodnocovat situaci. Nejdříve jsme začali přemýšlet při zemi, tedy předělat nákladní dodávku, později mi ale bylo jasný, že pokud dodávka nebude 4×4, budeme odsouzeni na život v campech, nebo parkovištích. Druhý problém, který jsem řešil spíš já, byl stísněný životní prostor. Ve třech lidech žít několik měsíců v prostoru, kde se budu se svojí výškou krčit, přinášel další parametr. K tomu bych po cestě rád pracoval, Veronika vyžaduje klasickej záchod, normální koupelnu, velkou postel, samostatnou postel pro Babetu, auto musí umět přežít několik týdnů v divočině, v mrazech, ve vedrech. Když si začnete sčítat požadavky, srovnávat s možnostma, vyjde vám nakonec jen jedno řešení, které buďto budu nekompromisně vyžadovat, nebo budu po cestách řešit problémy, které můžou ohrozit zdraví fyzický i duševní, ale především bychom byli uvrženi do kriticky nebezpečných situací. Velkou roli v našem rozhodování hrál projekt/firma XRV Adventure, kterou založili kámoši. Nabídli mi, že auto se mnou budou stavět bez nároku na provizi, tedy že za stavbu auta zaplatím pouze to, co bude stát materiál a řemeslníci, což je nabídka, která se neodmítá. Jen mi zpočátku nikdo neřekl, že stavět off grid obytňák, je jako když si stavíte garsonku se solární elektrárnou zároveň.
To, jak to budeme zvládat můžete sledovat na tomto blogu, ve kterém budu příspěvky řadit do třech kategorií, historie/stavba/cesta. Co z toho nakonec bude teď samozřejmě nevím, ale slibuju, že pro to, abychom to dokázali uděláme s holkama maximum a doufám, že někoho z vás budeme inspirovat natolik, že časem uděláme kolonu.